Jdi na obsah Jdi na menu
 


      Harry ležel na posteli stočený do klubíčka, ještě před chvílí, před nedávnem měl hlavu plnou starostí, ale teď už věděl, že je lepší raději nepřemýšlet, nedávat myšlenkám a pocitům volný průchod. Ležel skrčený a nad ničím nepřemýšlel, nic si nevybavoval, na nic nevzpomínal, prostě jen ležel nehybně a hleděl do neznáma a vypadal přitom jako pomatenec, kterému už není pomoci.

Občas se kouknul z okna, aby se podíval, jestli je ještě stále tma nebo jestli se už potřetí za sebou dočká svítání. Tři noci takto probděl. Tvář měl plnou vrásek, které hyzdily tak mladou tvář. Tohle nebyly vrásky stáří, ale vrásky bezmoci, ztracené síly, stesku, trápení, žalu a téměř už zatracené osobnosti.

S nikým nekomunikoval, ne, že by to dříve nějak moc dělal v domě Dursleyových, ale tentokrát ani nevycházel ven z pokoje. Ze začátku mu teta Petunie z milosti nosila sem tam nějaké jídlo, které stejně odmítal, ale nakonec se nafoukla a odmítala dělat Harrymu poskoka. Přívětivě to přivítal. Už několik dní nejedl a vůbec mu to nescházelo. Rapidně zchudl a odráželo se to i na jeho pohybech, na jeho třesoucích rukách. Ale většinou ani nevstal z postele, takže mu to bylo jedno.

Vodu pil jen málo.

Ustaranou tvář nehyzdily jen vrásky, ale také podlité oči, barvité kruhy pod očima a popraskané rty, nejen z toho, že nepil tolik vody, ale i z toho, že si často hryzal rty, občas i kousal nehty.

Harry už nebyl ten Harry Potter, byla to utápějící se troska. Byly to teprve dva týdny po smrti jeho kmotra. Drtilo ho to, drtilo ho, že už Siriuse nikdy neuvidí. Měl ho moc rád, strašně rád. Byl jako jeho táta a nejlepší kamarád dohromady. Ani si toho společně moc neužili. Chudák Sirius byl dvanáct let zavřený ve vězení, kam vůbec nepatřil. Poté, když utekl, tak byl uprchlý trestanec a vůbec nemohl vycházet z domu, který tak nenáviděl, který mu připomínal celý jeho zpackaný život a tryznivé mládí a dětství. Nenáviděl to tam, ale stejně tam musel žít.

A když se mu konečně podařilo udělat nějakou dobrou a užitečnou věc, tak zemřel. Kvůli němu, kvůli Harrymu. Harry si to nikdy neodpustí. Cítí obrovskou vinu. Ztratil nejbližšího přítele kvůli své hlouposti, kvůli toho, že se nenaučil tu pitomou Nitrobranu a nechal se napálit Voldemortem.

 

Koulel očima ze strany na stranu. Pohled upřel na stolek, ze kterého už podruhé za dvě poslední hodiny, spadla kniha na zem. Nechápal to. Jak může kniha z ničeho nic, sama od sebe, spadnout na zem. A dvakrát za necelé dvě hodiny.

Odtočil zrak jiným směrem, tentokrát se rozhodl, že už ji zvedat nebude, zřejmě to bude nějaký průvan, nechal otevřené okno, a tak nemá cenu ji znovu na ten pitomý stolek dávat, stejně by zase spadla.

 

Cítil strašnou únavu, ale nechtěl spát. Jakoby se tím chtěl potrestat. Už třetí den probděný, věděl, že to déle nevydrží. Víčka měl opravdu ztěžklá, ale nechtěl se tak lehce vzdát. Jako by si tím říkal: A teď si za to plať, Harry!

Tentokrát se ozval i žaludek, silná bolest hladu projela celým žaludkem a on cítil, že je na pokraji zhroucení, že už toho nevydrží moc. Byl připraven zemřít. Hlady a únavou. Byl připravený přidat se k Tichošlápkovi, dát se stejnou cestou jako on. Chtěl to tak, chtěl být se svým kmotrem znovu.

Přivřel oči, už se to opravdu nedalo. Z mikrospánku ho však probudila šelest křídel, to se oknem vracela Hedvika a v zobáku držela mrtvou myš.

Harry si vzpomněl na hromadu dopisů od jeho kamarádů, kterou ještě neotevřel, a kterou vložil do prázdné zásuvky ve stolku. Hermiona si určitě dělala starosti, jak mu je. Ale on neměl náladu jí odepisovat, jakým obdobím teď prochází, neměl chuť nikomu sdělovat své pocity.

Ron mu určitě poslal dopis, ve kterém stálo, že ho zvou k Weasleyovým na prázdniny. Ale tentokrát, a snad poprvé v životě, tam nechtěl jet. Nechtěl, tady mu to vyhovovalo. Chtěl už navždy zůstat zavřený v tomhle chátrajícím pokoji, nejíst, nespát a jen tak vegetovat, dokud si smrt pro něj nepřijde.

 

Další předmět spadl ze stolu, tentokrát ale oslovil Hedviku: „Mohla bys laskavě dávat pozor?“ Otočil se, ale sova sněžná už dávno byla pryč. „Jen si leť, chci být sám!“ Zahlaholil a přetočil se ke zdi.

Očima brouzdal po zdi. Z ulice mu do pokoje svítily pouliční lampy, ani nemusel mít v pokoji rozsvíceno a i přesto měl v pokoji světlo. Bílá zeď nabrala nádech pomerančové barvy, která vyzařovala z nejbližší lampy. Najednou se zarazil. Stěna nebyla jen tak holá. Připadalo mu divné, že by lampy házely takový stín, ale opravdu to tak vypadalo… jako lidská silueta. Uprostřed stěny byl stín člověka. To ale nebylo možné, aby lampa svítila na dvě půlky, ale na prostřední část ne. Instinktivně se otočil. Nic tam nebylo. Jen prázdný časoprostor, žádná postava, žádná silueta. Možná se mu to prostě jen zdálo, vždyť tři dny nespal. Už prostě blouzní a představuje si něco, co není.

 

 

Neměl sílu stát, ale vstal. Postavil se ke stolku a zíral z okna na večerní krajinu Zobí ulice. Bylo horko, byla teplá letní noc, nebo spíše letní ráno.

Po tváři jakoby mu přejela něčí ledová ruka. Cítil náhlý chlad, nechápal odkud se to vzalo. Zase halucinace, Harry, ale hned na to mu vlasy načechral chladivý vánek, který přišel odkudsi z pokoje. Těžko by přišel z venku, když tam vítr nefoukal a bylo tam horko.

Škubnul sebou. Otočil se a podíval za sebe. Nic, prostě nic. Nic tam nebylo. Už si pro tebe jde smrt, kamaráde. Takhle to začíná, nejenže umíráš hlady a únava způsobuje téměř žádnou mobilitu, ale začínáš blouznit. Za chvíli uvidíš kostru s kosou v ruce, nad touhle svou myšlenkou se usmál. Tohle byly mudlovské povídačky. Nebe a peklo, smrtky s kosou, buclatí andílci s růžovými tvářičkami. Mraky a bezedné nebe se svatým Petrem u brány, ohnivé podzemí s vařícím kotlem a Luciferem v čele.

„Siriusi, kéž bys tu mohl být semnou!“ Zase se k tomu vrátil. Slíbil si, že už nebude přemýšlet, ale tohle všechno ho donutilo opět si vzpomenout. Po tváři se mu linuly obrovské kapky, které dopadaly až na zem. Rozhlížel se po pokoji, oni dva si byli tak podobní. Oba dva žili v jakémsi vězení, oba byli vyděděnci, neměli žádnou rodinu (Harry Dursleyovy nepočítal jako rodinu), oba dva byli stejní i povahově, tvrdohlaví a neoblomní. Měli vlastní hlavu.

Harry si rukama mnul promočené oči a zhluboka dýchal.  Únava byla silnější než on, pro dnešek prohrál. Přesunul se ke svému lůžku a padl na něj, než stačil říci Kulový blesk, usnul.

 

 „Jak si tu leží, chudák malá. Trápí se, myslí si, že je to jeho vina.

Proč se tak trestáš, Harry? Tím, že se umučíš hlady a únavou, nic nezískáš. Nemůžu se na tebe dívat. Kéž bys mě vnímal, kéž bys věděl… ale ty nevíš. Nechápeš to.

Trápíš se a ničíš sám sebe, ale Harry, mysli i na ostatní! Na ty, co tě mají rádi, mysli na Rona, Hermionu, Brumbála..a na Remuse. Mysli na Řád, na Weasleyovy, na tyhle všechny mysli. Oni tě mají rádi, nebyli by šťastní, kdyby si umřel. A já taky ne!!! Vzpamatuj se Harry.

 

Konečně si usnul, trochu si odpočiň! A nemuč se tak. Nech toho obviňování a té sebelítosti. Buď zase svůj a žij dál! Snažím se, opravdu se snažím..ale ty..nevnímáš…jsi moc unavený na to, aby ti to všechno kolem došlo. Já se opravdu snažím! Začni uvažovat racionálně a začni přemýšlet a nesvalovat všechno na představivost. Já tě prosím, zachraň mě!!“  Stál u něj a hleděl na Harryho, jak spí. Jak ho konečně přemohlo spaní a jak se mu konečně poddal.

 

 

 

Ráno se Harry vzbudil. Nevěděl, čím to bylo, ale cítil se nějak líp. Jako by se nic z toho, co v poslední době zažil, nestalo. Ano, vnímal to, že se to opravdu stalo, ale pociťoval nějaký podivný pocit, jako by to nebyla konečná stanice. Jakoby se mělo ještě něco udělat, jakoby měl ON něco udělat. Jako kdyby se tahle realita dala změnit.

Koukl k oknu, seděla tam Hedvika a napájela se vodou. Harry pocítil strašlivou chuť na něco k pití a jídlu. Co to? Taková změna, vždyť se ještě včera chtěl umordovat k smrti, a dneska má chuť na obrovský propečený steak a hromadu vařených brambor, dal by si vynikající Máslový ležák.

 

Poprvé za čtrnáct dní vyšel ze svého pokoje a namířil si to přímo do kuchyně.

Všichni tři Dursleyovi na něj nevěřícně koukali. Harry měl kupodivu nějakou dobrou náladu a teta Petunie byla nucena udělat snídani i pro něj.

 

 

Jak předpokládal, Hermiona se zajímala, jak se Harry cítí a Ron ho zval k nim na prázdniny. Právě si četl došlou poštu, jenž byla přes týden stará. Naškrábal na pergameny několik odpovědí a poslal s nimi Hedviku, ať je doručí.

 

 

 

 

Na Ronův dopis nakonec odepsal, že rád přijede. A tak i udělal. Za necelých pár dní si pro něj Weasleyovi přijeli, tentokrát autem, aby to Dursleyovy tak nepobuřovalo. Než však odjížděl, spatřil za sebou zase ten podivný stín, který vypadal jako lidská postava. Tentokrát už byl přesvědčen, že tohle žádná halucinace nebyla, rozhodně ne. Docela věrohodně ho viděl a přísahal by, že se ten stín hnul.

 

 

 

„Ahoj Harry!!“ Hermiona už byla u Weasleyů, když dorazili, pověsila se na něj a ptala se, co nového. Samozřejmě jí zapomněl záměrně sdělit, jak se pokoušel sám sebe umučit zavřený v místnosti čtyři krát čtyři metry.

Byl už zase v pohodě, mezi přáteli a takzvanou rodinou byl zase klidný. Neměl čas na přemýšlení a hodně ho zaneprázdňovali. Hlavně dvojčata, která si jen kvůli němu vzala na pár dní volno.

 

Zbývalo několik dní do konce prázdnin a čekala je opět cesta do Bradavic. Harry si pomalu balil u Rona v pokoji a Hermiona si s ním přitom povídala.

Téměř všechny věci už měl sklizené v kufru, který nakonec vložil pod postel. Podíval se na stůl a pokrčil obočí, zaměřil zrak na něco, co se mu zdálo nějak podivné.

„Hermiono, tohle tu před chvílí bylo?“ pokynul Harry na stůl, byl tam pergamen a bylo na něm něco napsáno…byl si jist, že před chvíli vyklidil ten stůl dokonale, nic na něm nenechal.

„Netuším Harry, ale myslím, že ne..,“ přiznala Hermiona, „to je zvláštní..co na něm stojí?“ Také si všimla, že je popsaný.

Harry ho uchopil a nahlédl do něj, načež od něj odskočil a odhodil papír na zem.

„Co se děje, Harry? Co tam stojí?“ Naléhala Hermiona. Když si všimla, že Harry není schopný mluvit, uchopila pergamen do ruk a hlasitě přečetla: „Pomoz mi, Harry!!“ Hermiona se usmála. Harry nechápal, co je na tom k smíchu.

„To je určitě zase nějaký žertík od Freda a George,“ dodala jakoby nic.

Harrymu nepřišlo, že by to bylo vtipné a už vůbec to nevypadalo na styl Freda a George, navíc ti teď byli od rána ve svém obchodě s žertovnými předměty.

„Jak by se to sem dostalo? Před chvíli tu nebyl!“ Ukazoval na pergamen, který Hermiona stále držela v dlani.

„Nevím, ale někde jsem četla, že existuje nějaké kouzlo na přemisťování předmětů z větší dálky! Přemisťování z jiných míst na další místa, aniž by u nich byl člověk osobně.“ Pravila hrdě.

„To je nesmysl, Hermiono!“ Řekl odhodlaně Harry, „Tohle neudělali oni, znáš Freda a George, navíc teď určitě na takové blbosti nemají čas. Ten pergamen se tu prostě z ničeho nic objevil!“

„Neblázni, Harry!“ Kývala hlavou, „Jak by se tu z ničeho nic mohl objevit, to nejde! Ještě jsem neslyšela o samoobjevovacím pergamenu, který by hlásal Pomoz mi, Harry!“

„No právě, někdo to musel napsat..ale kdo..vždyť tu nikdo další není?“ Pak se podíval na Hermionu, „Nebyla si to náhodou ty?“ Zamračil se.

„Já? Prosím tě, na to mě užije!“ Odfrkla si Hermiona a odešla z pokoje.

 

Tak co to má znamenat, kdo to teda byl? Tohle není možné. Aby se tu ten papír jen tak z ničeho nic, z nenadání objevil a žádal mě o pomoc. V tom bude něco víc. Ale jak by ho tu kdo podstrčil. Harry koukl do svého kufru, myšlenku, že by si schválně někdo půjčil jeho neviditelný plášť a chtěl ho postrašit, ihned zavrhnul, protože plášť byl v jeho kufru. Tak z toho jsem teda jelen. Posadil se na postel a opřel se o zeď. Rozhlížel se kolem. Najednou vedle něj prásknul kufr. Něco neviditelného jej zarazilo. Srazilo víko a zavřelo jej. Harry vykulil oči, zrychlil se mu tep i dech. Rozhlížel se kolem sebe. Něco tu s ním muselo být. Něco nebo někdo. Ale on to neviděl. Neviděl žádný pohyb, žádný stín… No jasně, ten stín! Ta silueta. Ono mě to pronásleduje! Vyskočil na nohy: „Pane bože!“ Srdce mu tlouklo nezjistitelnou rychlostí, ale on věděl, že musí být odvážný. I když ho to trochu děsilo, vlastně trochu víc, stejně se chtěl dozvědět, co to má všechno znamenat a proč to pronásleduje zrovna jeho.

 

„Kdo je tady?“

Místo toho, aby mu někdo odpověděl, tak se otevřel šuplík s pergameny a kalamářem a samostatný brk začal čmárat po pergamenu. Opět napsal větu: Pomoz mi, Harry!

Harry to celé sledoval s vykuleným zrakem: „Ale jak vám mám pomoci, kdo vlastně jste?“

Brk začal čmárat dál: Vytáhni mě z té pasti, nemůžu žít..nemůžu tu být!

„O čem to mluvíte? Jaká past? Jak vytáhnout? Nerozumím..“ Přistoupil blíž k brku s pergamenem a sledoval další psanou odpověď: Odbor záhad. Chci zpátky na tento svět, chci být s vámi!

Harry nevěděl, co si mám myslet, ale jednu teorii by měl, ale…bylo to tak nepravděpodobné. Ne, to nemohla být pravda..ale přece…dávalo by to smysl. Jenže, vždyť mu všichni říkali, že je..po všem..že je …

„Siriusi?“ Řekl to tónem, který jakoby ani nepatřil jemu.

Harry!! Brk dále přejížděl po pergamenu, zachraň mě, Harry!

„Jsi to ty, Siriusi?“ Zopakoval svůj požadavek, čekal jinou odezvu.

Jsem! Pomoz mi, jen ty můžeš..

„Jen já? To víš, že ano,“ radostí si zkousl dolní ret. Takže Sirius neumřel, není mrtvý..jen je..v pasti, jak on tvrdí… „Zítra to povím Brumbálovi! Budeš zase žít normální život, uvidíš!“ Do očí se mu draly slzy, tak by teď chtěl svého kmotra obejmout! Tak moc, ale nemohl. On neměl hmotné tělo.

 

Mám to někomu povědět? Mám teď běžet dolů a vyklopit celé rodině, že jsem se teď právě bavil se Siriusem... nebo spíš lépe řečeno, se Siriusovým stínem nebo co to mělo být? A je to opravdu on? Není to jen náhodou nějaký duch, co si ze mě střílí? To je blbost, určitě je to on..proč by se jinak na něj upínal a pronásledoval ho všude, kam Harry jde.  Mám to říct Hermioně? Jenom by se mi vysmála a tvrdila, že to byl zase nějaký žert. Mám to říct Ronovi? Toho bych nejspíš trochu vyděsil, ne-li trochu víc. Mám to říct paní Weasleyové? Ta by si dělala starosti a snažila by se mi to vymluvit a stejně jako Hermiona, by řekla, že se mi to zdálo. Co takhle pan Weasley? No jistě, on by mi uvěřil..on by se spojil s Brumbálem hned. Co já sám bych zítra zmohl? Takhle to bude lepší, věrohodnější!! Harry shodil kufr zpátky na zem a vydal se dolů na večeři, a rovnou si může promluvit s Arturem Weasleym.

 

 

 

 

 

„Harry Potter,“ Harry se otočil na člověka, který zvolal právě jeho jméno. Profesorka McGonagallová stála u vstupních dveřích, v ruce držela Moudrý klobouk a volala Harryho k sobě. „Až skončí ceremonie, profesor Brumbál by rád s Vámi mluvil. Víte, kam máte jít, viďte..heslo zní Bertíkovy fazolky, a teď mě prosím omluvte.“

„Jistě,“ Harry hleděl za vysokou a štíhlou postavou profesorky, jak míří ke stoličce, která stojí před učitelským stolem. A před kterou stojí houf malých prvňáčků.

„Co ti chtěla?“ Zeptal se zvědavě Ron.

„Jen, že semnou chce mluvit Brumbál.“

„A o čem?“

„Já-já nevím,“ zalhal Harry. Nechtěl ještě svým kamarádům říkat, co se děje. Ještě neměl opravdové důkazy, že ten stín, který se mu zjevuje, je opravdu Sirius.Až si promluví s Brumbálem, pak jim všechno řekne.

 

 

 

 

„Ahoj Harry,“ pokynul Brumbál na židli před sebou, „posaď se, prosím.“

„Dobrý den, profesore.“

„Artur mi už říkal o tom, co se děje.. věřím ti. Celou situaci jsem si promyslel a řekl bych, že i tohle je možné. Abys mi rozuměl, Harry. Vím, že jsme ti na konci roku říkali, že je Sirius mrtvý a že není žádná šance na záchranu, ale mýlili jsme se..všichni, i já. Nikdo není neomylný.

Je tu jakási šance, že Sirius přežil, což se zrovna asi stalo. Ne doslova, on nepřežil. Přežila jen jeho duše, ten stín, jak ty říkáš, je nehmotný Sirius. Je to jen jeho duše, kterou Kamenný oblouk nepozřel, vzal si jen jeho tělo, ale předpokládám, nejspíš to tak bude, že jeho duše byla tak moc upnutá na tebe, že tento svět neopustila, nedokázala opustit…byla tak silná a vzdorovala oblouku vší silou a vyhrála nad ním, a zůstala s tebou,“ odkašlal si. Harry seděl jako na trní a poslouchal profesorův výklad, „Sirius měl pevnou vůli, byl tvrdohlavý člověk, stejně jako ty,“ usmál se vřele Brumbál, „a to je nyní jeho ctností a zřejmě i záchranou. Nemyslím-li se, tak bys měl jeho duši vidět jen ty, poněvadž je upnutá jen na tebe, takže..řekni mi něco, Harry, je tu teď Sirius s námi?“

Harryho doteď nenapadlo se otočit nebo rozhlédnout. Ale když to teď udělal, uvědomil si, že tomu tak opravdu je. Sirius, nebo spíše jeho stín-duše, stál kousek od nich a zřejmě poslouchal jejich rozhovor. Harry ho chvíli pozoroval a Brumbálovi tak došlo, že se opravdu nemýlil.

„Tímhle směrem?“ Otočil se profesor a koukl na místo kousek od nich přes své půlměsíčkové brýle.

„Ano,“ přitakal Harry a otočil se zpět na Albuse Brumbála.

„Samozřejmě nebudeme jen přihlížet. Nenecháme Siriuse na pospas.., komunikoval s tebou?“

„A-ano,“ připustil Harry, „ale nic, co by nám pomohlo, k jeho záchran, mi neřekl. Jen psal vzkazy, ve kterých stálo něco jako, že je v pasti a že tam nemůže žít dál, ať mu pomůžu..“

„I to bude něco znamenat,“ promnul si Brumbál svou vousatou bradu, „dobrá, Harry, myslím, že to je pro dnešek vše. Už je pozdě, měl by si jít na svou kolej.“

„Pane profesore, co chcete dělat?“

„To ještě nevím, Harry, ale snad na to časem přijdu. Ale určitě nebudu jen tak stát se založenýma rukama. Běž spát, zítra budeš mít náročný den, já se mezitím spojím s Odborem záhad a s kouzelníky pro Odbor nezdařilých kouzel. Přeji ti dobrou noc.“

„Dobrou, profesore.“ Harry odcházel z jeho pracovny o něco lehčí, o starost lehčí. Věděl, že Albus Brumbál, největší kouzelník všech dob, na něco přijde. Vždycky na všechno přijde, je to osoba, na kterou se Harry mohl vždycky spolehnout a která ho vždycky dostala z kdejaké šlamastiky. Určitě Tichošlápkovi pomůže, on to věděl. Cítil to.

 

Otočil se za sebe, stín šel za ním. Harry se zastavil, teprve teď si uvědomil, že onen stín vidí jen, když je někde ve tmě, když kolem není moc světla. Za dne se neukazuje. Ve dne mu psal jen vzkazy a upozorňoval na sebe, aby Harry věděl, že tam někde je.

 

„Opravdu tě vidím jen já?“

Stín se také zastavil, chvíli se ani nehnul, ale pak ledabyle pohodil svou temnou hlavou. Harry z toho vyvodil odpověď něco jako: Zřejmě ano. Tušil, že nejspíš ani Sirius sám nevěděl, co dělat a jak se z té šlamastiky dostat. Zřejmě sám nevěděl, jak na ostatní působí, jestli ho vidí..nebo cítí. Jen nejspíš věděl, že ho vidí Harry, a to mu zřejmě stačilo. Aby ne, když právě Brumbál Harrymu řekl, že Siriusova duše se upnula právě na Harryho.

 

 

 

 

 

„Profesore?“ Bylo to několik dní, co byl naposledy Harry v Brumbálově pracovně. Mezitím stihl Hermioně a Ronovi povědět všechno o posledních událostech a o Siriusově zjevující se duši. Hermiona nakonec připustila, že pergamen, který tehdy spolu viděli u Weasleyů v domě, nebyl žádný žert, omluvila se mu a Ron, jak Harry tušil, byl tak trochu vyděšený. Sám mu řekl, že kdyby za sebou viděl kráčet nějaký tajemný stín, co mu shazuje knihy ze stolu, nejspíš by zešílel.

 

„Jsem rád, že ses dostavil, Harry, posaď se.“

Harry věděl, že tu není jen tak, bylo mu jasné, že má pro něj Brumbál nějaké nové informace a určitě na něco nového přišel. Porozhlédl se kolem, Sirius stál podél zdi, připadalo mu, jako by se o tu zeď opíral a rukou si prohraboval vlasy, ale dokáže tohle jen tajemná silueta, která vlastně je jen jakousi duší?

Obrátil se zpět na Brumbála, který se chystal opět něco říct.

„Mluvil jsem s Korneliusem Poletalem, dovolil mi, zabývat se tématikou záchrany tvého kmotra. Spolu s pracovníky Odboru záhad a Odboru nezdařilých kouzel jsme na něco přišli, mohlo by se to zdát jako velice nebezpečné, ale žádná jiná cesta asi není, musí se to provést co nejopatrněji a co nejpřesněji. A však, týká se to tebe, Harry, a abych pravdu řekl, zdá se mi to dost nebezpečné, ale já věřím v tvé schopnosti a plně důvěřuji tvé snaze. Jsi ten pravý vyvolený, kdo by to měl učinit. Je to jen na tobě, pokud budeš souhlasit,“ profesor mluvil už hodnou chvíli a Harry stejně z celé té přednášky nepochopil, o co se jedná. Chodil kolem horké kaše.

„O co jde, pane profesore?“

„Jde o to, že jediný způsob, jak Siriuse vrátit do původní podoby je buď ho zabít, což neočekávám, že bys udělal..nebo ho znovu oživit.“

„No jistěže oživit.“ To je přece samozřejmost, jak může profesor Brumbál mluvit o tom, že bych ho nechal definitivně zabít…

„Myslel jsem si to, o to to bude složitější. Jelikož je Sirius na takzvané hranici mezi životem a smrtí, je nutné, aby se dal na jednu stranu. Čili, pokud bychom chtěli, aby zase žil, je nutné mu pořídit tělo. Musíš se vrátit do Oblouku pro jeho tělo,“ propíchl Harryho Brumbál pohledem. Harry si nejdříve myslel, že to byl jen žert, ale v tomhle Brumbál nikdy nežertuje. Myslel to úplně vážně.

„A já..já?“

„Ano, ty. Protože jsi osoba, která ho jako jediná, vidí. Jsi jediný, kdo o něm plně ví a jsi jediný, na koho se upnul a koho požádal o pomoc. Siriusova duše je stísněna v našem světě, ale jeho tělo, jeho druhá část uvízla v Oblouku. Musíš ho vysvobodit, musíš vkročit do Oblouku a musíš jeho tělo najít. Samozřejmě chápu, kdybys to odmítnul.“

Jak tohle může tvrdit? Dal bych za Siriuse život!

„Ne, samozřejmě, že to udělám. Jen mi řekněte jak!“ Řekl odhodlaně Harry.

„Nebude to jednoduché. Siriusovo tělo není jediné, které v Oblouku najdeš. Budeš mít na to jen určitý čas, aby ses vrátil zpět, jinak v Oblouku uvízneš taky. Samozřejmě se tam nemůžeš vydat jen tak. Spolu s odborníky na Kamenný oblouk, jsme sestavili formuli pro vstup do Oblouku, která tě bude určitý čas chránit, jen do té jisté doby. Také se budeš muset napít Přeživšího lektvaru, o který už jsem poprosil profesora Snapea, aby ho pro tebe uvařil. Lektvar tě bude chránit a v každé situaci ti pomůže, ať budeš muset udělat cokoliv, nedovolí, aby se ti něco stalo. Zbývá už jen na tobě, rozmyslet se, kdy to chceš uskutečnit.“

„Co nejdříve, chci, aby byl Sirius zpátky!“

Brumbál se chápavě usmál, Harry věděl, že mu bylo jasné, jak se cítí. Bylo mu jasné, že bude chtít Siriuse co nejdřív zpátky.

„Tajemství Kamenného oblouku nebylo, není a zřejmě ani nikdy nebude plně odhaleno, myšlenka, na kterou jsme přišli, je jen přechodná. Nevíme, co všechno se může stát, je to značné riziko. Nevíme, co po tobě uvnitř bude kdo chtít, co by se ti mohlo stát, každopádně si jsme jistí, že lektvar a kouzelná formule ti budou pomáhat, abys přežil a abys nepřišel k úrazu. Každopádně, ať už vstoupíš do Oblouku kdykoliv, musíš být do západu slunce nazpět, jinak tam uvázneš také. Spolu se Siriusem, tentokrát i s jeho duší, protože ta jde tam, kde jsi ty.“

„Rozumím,“ vstal Harry z křesla, „jsem odhodlaný udělat pro to cokoliv.“

„Dobrá tedy, Harry. Zítra brzy ráno zamnou opět přijď, pro dnešek ti doporučuji, aby ses pořádně prospal a zopakoval si nejnutnější kouzla. Nevím sice, jestli v Oblouku živí lidé mohou používat hůlky, protože tam zřejmě ještě nikdo živý nevkročil, teda nikdo, kdo by to přežil, ale každopádně si ji vem. I kdyby si ji použít nesměl, jako pojistka se vždycky hodí. Dobrou noc, zítra v šest ráno na tebe budu čekat tady v pracovně.“

 

 

 

Harry šel chodbou přímo na svou kolej, vedle něj šel Sirius a Harry už provizorně s sebou nosil pergameny a brk, aby mu mohl Sirius sdělovat své poznatky.

Nedělej to, Harry! Tmavý stín čmáral prosbu na zažloutlý pergamen.

„Ať už budeš psát cokoliv, Siriusi, já svůj názor nezměním. Já tě prostě odtamtud dostanu a je mi jedno, co se mi stane. Pokud budu muset umřít, aspoň budeme zase spolu!“

Zapřísáhnu tě, Harry. Nedělej to, nechci, aby si kvůli mně umřel!

„Ty si umřel kvůli mně!!“ Zastavil se Harry a křičel do vzduchu, pro ostatní to byl jen holý vzduch, jen on viděl tento tajemný stín, „Můžu se pokusit tě aspoň zachránit!“

Nedělej to, prosím. Nechci, aby si umřel. Chci, aby si žil dál, James i Lily by to chtěli, i Brumbál to chce, i když to neřekl, vím, co si myslí.

„Brumbál mi věří! Věří, že to dokážu..a já taky!“

Brumbál jen věří tvé houževnatosti, sám má o tebe starosti. Bude si do konce života vyčítat, že ti vyzradil tohle tajemství a že tě tam poslal!

„Ale on mě tam neposlal, dal mi volbu..a já si zvolil!“ Harry měl už dost Siriusových proseb, vytrhl mu z imaginárních rukou pergameny a odkráčel dovnitř, „To aby si mě nedirigoval,“ vysmekl mu z ruky i brk.

 

 

 

Udělal, co mu nakázal Brumbál..nebo lépe řečeno, co mu doporučil, zopakoval si snad všechna kouzla, která doposud znal. Jen usnout bylo těžší. Harry se převaloval v posteli a nemohl usnout. Zavíral oči, ale unavený nebyl. Jeho mozek vířil novými informacemi, přemýšlel nad každou variantou.

Třeba už zítra zase uvidí Siriuse, znovu se setkají, ať už jako živí lidé..nebo jako mrtvoly. Docela to Harrymu bylo jedno, tak i tak budou zase spolu.

Pak se ale otočil a vedle sebe uviděl spícího Rona, trochu ho to zamrzelo, ani jeden z jeho kamarádů neví, kam má zítra namířeno. Ani s jedním se nestačil případně rozloučit.

Ale no tak, Harry. Jaképak rozloučit, však vy se ještě uvidíte. Do západu slunce budu zase zpátky. Všechno jim převyprávím a Sirius půjde semnou.

Co když to ale nezvládne. Co když…už nikdy je neuvidí. Neuvidí Brumbála, ani Rona, rodinu Weasleyových, ani Hermionu.. nikoho z blízkých. Co když existuje ještě nějaká třetí varianta, co když se mu nepovede ani se vrátit, ani najít Siriuse a on tam prostě zůstane trčet sám. Opuštěný, mrtvý.

 

 

 

Skoro nic nenaspal, ani se nenadal a už bylo půl šesté ráno, skoro celou noc probděl, občas vyzkoušel takzvaný mikrospánek, ale ten ho moc nenabudil, moc energie nenabral. Rozhodl se, že ještě něco málo sní, třeba už to bude naposledy v životě. Oblékl si nějaké pohodné věci, naškrábal Ronovi vzkaz vzal si hůlku, oboustranné zrcátko, které mu loni dal Sirius, o kterém si myslel, že by se mu třeba mohlo hodit, i když je na dvě půlky, a zamířil se podívat do Slavnostní síně, jestli už se podává snídaně.

Několik studentů, zřejmě ranní ptáčata, už sedělo u stolů. Snídaně se opravdu podávala. Harry neměl chuť moc jíst, bylo mu nevolno. Měl podivný pocit v žaludku, měl strach. Ale když si vzpomněl, že už tu třeba nikdy více snídat nebude, rozhodl se, že se pořádně nají. Když bude celý den hledat Siriuse, stejně mu vyhládne, potom by náležitě litoval.

Snědl několik topinek, smažená vejce a vypil hrnek bílé kávy. Trochu mu to pomohl, už necítil ten stísněný pocit v žaludku a trochu se uvolnil. Hůlku měl zastrčenou v zadní kapse džínů.

Pro případ, že by byla v Oblouku zima, si vzal teplý svetr. Nevěděl, co ho tam všechno čeká. Má si s sebou vzít nějaký batoh s jídlem, oblečením..nebo příručkou Zaklínadel s kleteb?

 

 

Bylo deset minut před šestou, Harry vstal a zamířil přímo ke kamennému chrliči, který tvořil vstup do Brumbálovy pracovny.

Vchod už byl otevřený a na prahu čekal profesor Brumbál s vlídným výrazem ve tváři.

„Dobré ráno, Harry. Jsi připravený?“

„Ano.“

„Tak pojď dál, musíme se přepravit na Odbor záhad. Je tu Sirius s námi?“ Rozhlédl se Brumbál kolem.

Harry ho napodobil: „Opravdu netuším, vidím ho jen, když je tma..ve dne není vidět.“

„Asi bychom ho měli poprosit, aby dal nějak najevo, zda tu s námi je. Bude potřeba, aby šel s námi.“

„Siriusi, udělej něco,“ nakázal Harry, „teda, pokud tu jsi. Já ale stejně vím, že tu jsi.“ Sirius byl vždycky tam, kde byl Harry. Ať už měl hodinu, což poznal posledně, když mu ze země podal spadlý pergamen a napsal na něj Tady máš. Nebo když šel na oběd, kdy mu schválně přehazoval příbory, anebo normálně na chodbách, kdy na Harryho přání strašil Malfoye, což bavilo celou nebelvírskou kolej. V noci a večer ho samozřejmě viděl na vlastní oči. A když šel spát, tak se Sirius uvelebil na vedlejším křesle.

Chvíli bylo ticho a  nikde se nic nehnulo, ale nakonec Harrymu něco rozcuchalo ještě víc vlasy.

„Tak tohle si zrovna nemusel,“ smál se Harry a Sirius mu vlasy rozcuchal ještě víc.

„Dobrá, tak pojďte dovnitř,“ pobídl je Brumbál.

 

 

Brumbál přistoupil ke svému stolu a podal Harrymu, jemu známé, přenášedlo.

„Je nastavené tak, aby nás dopravilo na Odbor záhad,“ pak se sklonil ke svému stolu, „málem bych zapomněl. Vem si tohle,“ podal Harrymu lahvičku s nehezky vyhlížejícím obsahem, „to je Přeživší lektvar, Harry. Musíš ho potom vypít.“ Harry i s velkou dávkou odporu přikývl.

 

Za chvíli cítil známé škubnutí v pupíku, a jak se mu zatočila hlava, cítil, že už nestojí tam, kde před chvílí stál. Jako by dobrou chvíli někam letěl, jakoby se vznášel nad zemí.

Pak s obrovským dupnutím dopadl na nohy. Aspoň něco, minule jsem hodil pěknou masku! Pomyslel si Harry.

Rozhlédl se kolem, znal to tu. Byl přímo v místnosti, kde stál Kamenný oblouk. Nebyli v místnosti sami.

Opodál stál ministr kouzel Kornelius Popletal, vedle něj poznal Nymphadoru Tonksovou, která na něj kývla na znamení pozdravu. Vedle ní stál Remus Lupin, zřejmě jako Harryho morální podpora, ale taky byl zřejmě zvědav, jestli uvidí svého nejlepšího kamaráda, Tichošlápka. Zvedl ruku a mávnutím ho pozdravil.

Z druhé strany, po ministrově levici stál jakýsi muž, kterého Harry nikdy neviděl. Měl zrzavý knír a roztřepené husté ryšavé vlasy. Byl vysoký a statný.

„Pojď Harry, nejdříve tě představím,“ usmál se mile Brumbál a Harry ho následoval

„Brumbále!“

„Korneliusi, dobré ráno,“ pozdravil Brumbál, načež se obrátil na Remuse a Tonksovou, „dobré ráno, přátelé.“ Oba souhlasně přikývli. „Harry, tohle je Karafiát Stopečka!“

Harry se při vyslovení tohoto jména musel usmát, bylo opravdu směšné, ale nakonec mu podal ruku a řekl, že ho těší.

„Tedy, můžeme přijít k věci, co říkáte, pane ministře?“

„Ale jistě,“ ministr se rozhodl, že bude celé akci přihlížet, koneckonců se to děje v jeho revíru, je ministrem kouzel a oni jsou právě na Ministerstvu kouzel, čili měl povinnost znát průběh celého dění.

 

Přistoupili ke Kamennému oblouku a odhrnuli černý závěs. Harry měl možnost vidět, co za ním je. V rohu byla jakási kamenitá vanička, která obsahovala podivný vodnatý obsah. Byl to spíš nějaký gel, měl našedlou barvu a podivně páchl. Harrymu nebyl zrovna příjemný a moc se mu do toho nechtělo, tím míň, když viděl tuhle břečku, v níž se odrážel jeho obličej. Nemohl vidět její obsah, protože horní vrstva zakrývala tu spodní, vlastně zakrývala všechno, co Oblouk mohl skrývat, čili nejspíš lidská těla a jejich duše.

 

„Siriusi, si zde?“ Zeptal se Brumbál. Potřeboval s jistotou vědět, zda je přítomen. Po obvyklém prohrábnutí Harryho vlasů mu bylo jasné, že přítomen je.

„Nyní je vhodná příležitost, abys vypil svůj lektvar, Harry!“ Harry udělal, co mu bylo řečeno. Vytáhl lahvičku s pochybným obsahem. Pak mu došlo, kdo ho dělal. Co když mě chce Snape otrávit? On je přece rád, že je Sirius mrtvý, rád by viděl mrtvého i mě! Proč by to dělal, proč by mi udělal lektvar na záchranu Siriuse? Nemůžu se toho napít, je to určitě otrávené!

„Děje se něco, Harry?“ Optal se starostlivě Brumbál, když viděl, jak se k tomu Harry moc nemá.

„Jste jist, pane, že je ten..ehm..lektvar správně uvařený?“

Brumbál nejspíš pochopil, na co Harry naráží: „Jsme si stoprocentně jist, Harry, bezmezně Severusovi důvěřuji. Je to nejlepší odborník na Lektvary. Sám jsem byl u toho, když ho vařil.“

Tohle Harryho trochu uklidnilo, aspoň, že to. Sice nechápal, jak může celou tu dobu Brumbál Snapeovi důvěřovat, ale on důvěřoval Brumbálovi, a to mu stačilo. Celý obsah lahvičky vyzunknul do sebe. Pak se s kyselým výrazem ve tváři otřepal: „Fuj, to bylo hnusný!“

Brumbál se vesele usmál: „A teď tě poprosím Harry, opakuj prosím po mně. Ita lex scripta est,“ Harry doslovně zopakoval, co brumbál řekl, „Exceptio legis, Necessitas est lex temporis et loci, filum periculum, psyche humanus, “ Harry se soustředil nic nezkazil a zopakoval další slova, „ dies post dies, porta ultimus. Potestas vitae necisque, sol occasus tempestas esto!“

„…porta ultimus. Potestas vitae necisque, sol occasus tempestas esto! Brumbál přikývl a Harry si oddychl, nezkazil jediné slovo, což bylo zřejmě asi jen dobře.

„A nyní, Harry, hodně štěstí. Je čas,“ poklepal mu Brumbál po rameni a Tonksová s Remusem Lupinem mu popřáli taky hodně štěstí.

 

 

Harry šel vstříc svému a Siriusovu osudu. Popadl do ruky hůlku a sebevědomě vstoupil do toho hnusného gelu. Předpokládal, že bude hodně lepkavý, ale bylo to právě naopak. Jen se tak tvářil, jinak byl řídký jako voda.

 

 

Připadal si, že padá celou věčnost. Tohle nedopadne dobře! Nakonec ale dopadl na měkkou zem. Otřel si oči a brýle, které mu sklouzly po nose, si znovu nasadil. Postavil se na nohy a setřepal ze sebe..jakousi zvláštní špínu, nedala se srovnávat ani s prachem, ani s hlínou. Byla něco mezi tím. Měla nádech tmavě béžové barvy a byly v ní nějaké zbytky. Měl toho plné kalhoty, sám nevěděl, zda se toho může dotknout nebo ne, ale každopádně si otřepal kalhoty. Rozhlédl se kolem. Skoro žádné světlo, nikde žádný strom, keř nebo tráva. Všude jen ta špína, takový nepříjemně mazlavý písek, který ještě v životě nikdy neviděl. Nevěděl, jestli je teď mrtvý nebo jestli je živý, zřejmě něco mezi tím. Uprostřed bylo dlouho táhnoucí se jezero z té podivné tekutiny, která byla i na povrchu kamenité vaničky. Podíval se nahoru, viděl, jak se několik desítek metrů nad ním jakoby vznáší kaluž z toho podivného gelu. Nad ní viděl sklánět se nějaké tváře, ale nerozeznal je, byly rozmazané. Teda, jak se dostanu zpátky nahoru, to fakt nevím. Jsem v prdeli! Zpanikařil najednou Harry. Co teď!? Klid, klid, Harry. Teď musíš hlavně najít Siriusovo tělo. Ale jak? Rozhlédl se znovu kolem, bylo tu šero, odnikud se nelinulo žádné světlo, boty už měl dávno od toho mazlavého písku, jezero uprostřed ho mírně děsilo. Mlha kolem způsobovala, že viděl sotva dva metry před sebe. Nemám šanci, na co jsem si to hrál? Na co jsem myslel? Tichošlápku, kéž bys tu byl semnou…, pak si ale uvědomil, vždyť on tu musí být někde s ním, chodí přece všude s ním. Otočil se o tři sta šedesát stupňů a kousek za sebou spatřil siluetu. Přistoupil k ní blíž, ale pak zjistil, že to nebyl on, protože tahle silueta měla jiný tvar. Za ní spatřil další a další, bylo jich tam desítky. Třeba by mi mohli pomoci, ale když oni určitě nemohou mluvit, stejně jako Sirius..., než však stačil cokoliv říct, přízraky se na něj vrhly…

 

„Nééé…nechte mě, běžte pryč!“ Táhli ho opodál, nevěděl, co s ním chtějí udělat. V tu chvíli nevěděl, co má dělat, ale něco rozhodně udělat musel. Vytáhl z kapsy hůlku a zakřičel: „Impedimenta!“ Všechny přízraky se jakoby zastavily. Harry se déle nerozhlížel a vzal nohy na ramena.

 

Lumos,“ teď viděl o něco lépe, utíkal, jak mu nohy stačily. Za chvíli se ocitl před nějakou starou budovou, byla hodně daleko od místa, odkud utekl, Jen abych si pamatoval, jak se mám vrátit, rozhodl se, že se půjde podívat dovnitř, třeba to je právě to místo, které hledal. Třeba to je to místo, kde bude Siriusovo tělo.

Vstoupil dovnitř, vypadalo to tam jako v márnici. Všude kolem zašedlé stěny, na zemi černě skvoucí podlaha, na které samozřejmě nechyběl ten záhadný písek. Všude kolem dokola byly stoly, přesně jako v márnici. Ležela na nich těla, na sobě měla černý lesklý hábit, ani to nebyl hábit, jen jakási uniforma..frak. Smuteční frak. Byly to mrtvoly. Vešel do vedlejší místnosti, byly jich tu stovky. Harrymu se zvedl žaludek. Bylo to opravdu nechutné. Rozhlížel se kolem a kolem, ale Siriuse nikde neviděl.

Pak si všiml na boku schodů, které vedly někam nahoru. Šel po nich a došel až do dalšího patra, kde byly další schody.

„Proboha, jak ho tu mám v takovém množství najít!“ Zanaříkal si Harry. V prvním patře byly další a další místnosti a v nich další a další těla. Bylo jich tu, ne stovky, ale tisíce.

Prošel další patro, ale bezúspěšně.

„Vždyť z venku ta budova nevypadala tak velká, měla jen několik pater!“ Pochopil, že tahle budova bude zvlášť začarovaná, protože si už prohlížel čtvrté patro. Stále nemohl svého milovaného kmotra najít. Byl už zničený, zoufalý. Měl strach, strach, že tu zůstane, bez něj. Kolik mohlo být asi hodin, kolik má ještě času? Nechtěl to vzdát, ale už byl opravdu unavený. Přestávku si však dát nemohl. Tlačil ho čas a on prostě MUSEL Tichošlápka najít.

Vyšel po dalších schodech, do dalších dvou pater. V první místnosti bylo nezvykle méně mrtvol.  Zřejmě nějací nováčci, asi tu je míň mrtvol, protože jsou tu místa pro další…proboha, třeba tu budu ještě dnes ležet já! Harry rychle zahnal svou myšlenka, ta hrůza ho jímala neskutečně hodně, cítil se strašně stísněně, sotva dýchal. Srdce mu bilo jako o život, dýchal přerývavě.

 

Vstoupil do druhé místnosti. Z dálky uviděl posledních deset těl. Věděl, že si může odpustit tu cestu k dlouhovlasé blondýnce, protože ta se Siriusovi nepodobala ani z desetiny. Zkontroloval další dvě těla, zbývalo jich u jen pár. Pak si ale všiml delších tmavých vlasů.

„Tady jsi!!“ Přiběhl Harry k předposlednímu stolku, na kterém leželo nehybné Siriusovo tělo. Vzpomněl si na okamžik ve třetím ročníku, kdy je málem vycucal Mozkomor, tehdy vypadal Sirius úplně stejně. Byl bledý, mrtvolný, Harry už myslel, že je mrtvý. Ale tady, jak tak na něj hleděl, chtělo se mu brečet. Doufal, že to stihne, byl kdesi v sedmém patře. Ale jak dopraví Siriusovo tělo nazpátek..a jak trefí zpátky, jak se dostane nahoru zpátky do té vaničky?

Vzpomněl si, že může používat kouzla, vždyť si svítil hůlkou. Nejdříve se snažil napřímit tělo ručně, ale byl moc těžký. „Mobilicorpus,“ mávl hůlkou, kolem Siriuse se ovázaly něco jako neviditelné provazy, které ho zpevnily a jeho tělo se vzneslo několik stop nad zemí.

Harry ho pomalu dopravil ven z Márnice. I když mu to dalo pěknou fušku, dokázal to. Byl i se Siriusovým tělem venku. Vzpomněl si na ty tajemné stíny, to byly duše, jejich těla byla zavřená v Márnici a ony si tu pobíhaly volně. Naháněly mu hrůzu, protože ho bezdůvodně napadly. Co měl dělat teď? Co když na ně zase narazí?

Šel hodnou chvíli dopředu, se Siriusem v závěsu, věděl, že jde po stejné cestě, po které šel směrem do Márnice.

 

Nakonec se zastavil kousek od místa, kde ještě stále stály zmrazené, zastavené přízraky-duše. Zřejmě na ně to kouzlo bude působit, dokud neodejdu! Podíval se nahoru, byl na správném místě, viděl vlnící se hladinu tekutiny, nad kterou se tentokrát nikdo neskláněl. Harry chvilku přemýšlel, co udělá. Nevěděl, jak se dostane zpátky. Jak by mohl. Nezná žádné kouzlo, které by oba dva vyneslo nahoru. Kdybych tak měl po ruce nějaký žebřík..nebo koště! No jistě!! Koště!! Accio koště,“ namířil do vzduchu, i když si nebyl jistý, jestli to zabere, je moc daleko od školy, je moc daleko od místa, kde má svůj Kulový blesk, ale co když ho má někdo na Ministerstvu nebo na Odboru záhad? Třeba by ho přivolal.

Zkusil to znovu: „Accio koště!“

 

Chvíli čekal, ale ve chvíli, kdy se to rozhodl vzdát, tak viděl, jak se k němu z výšky něco blíží. Můj bože, co to je? Ty jo..ono se to povedlo! „Siriusi, povedlo se! Povedlo!“ Mluvil na nehybné, svázané tělo, které se vznášelo vedle něj. K Harrymu se blížilo jakési koště. Harry ho chytil do dlaně a po tváři se mu rozkutálely slzy štěstí. Takže já neumřu, my neumřeme, Siriusi. Já tě zachráním. Budeme žít, oba dva, dostanu nás odtud!

 

Nasedl na koště a tělo kouzlem přesunul před sebe. Zdvihl konec koštěte a letěl vzhůru. Už byl kousek od cíle, deset metrů…šest metrů..čtyři…tři, dva..jedna… prorazil našedlým vodnatým povrchem a rychlost, kterou navýšil při letu, málem způsobila, že si omlátil hlavu o strop místnosti na Odboru záhad, ve které byl Kamenný oblouk.

 

Přistál na podlahu a položil Siriuse na zem: „Finite,“ namířil na něj hůlkou a jeho tělo se uvolnilo. Leželo stále nehybně na zemi. Nic se nestalo.

 

„Harry!“ Přiběhla k němu Tonksová a objala ho, „Stihl si to, báli jsme se, že už to nestihneš..!“

„Jak to?“

Přistoupil k němu Brumbál, „zbývalo ti posledních několik minut, než by se naplnila lhůta!“

„Kde jsi vzal to koště?“ Přidal se Remus, „Najednou jsme koukali, jak do dveří se vřítilo nějaké koště..“

„Co já vím, komu patří,“ usmál se Harry, „bylo to první, co mě napadlo. Nevěděl jsem, jak se vrátit, bylo to moc vysoko..tak mě napadlo, že by někdo na Ministerstvu mohl mít koště a já bych ho přivolal.“

„To bylo chytré,“ řekl uznale Remus Lupin.

„Ale co teď…kde je Sirius, je tu? Siriusi?!“ Zvolal vylekaně Harry a dřepl si k bezvlálému tělu svého kmotra. Jen tak si ležel na zemi, ani se nehnul. Harry necítil tep, byl mrtvý, opravdu byl mrtvý, „Siriusi! Ozvi se, Siriusi!!!“ Prosil žalostně držíc jeho ledovou ruku. Jeho duše se tu musela někde potloukat. Snad nezůstal tam dole! To ne! Ale já ho tam nikde neviděl! A co když byl mezi těmi přízraky, co jsem začaroval? O ne!! Harrymu se chtělo brečet, sklonil hlavu, rozhodnut, že tentokrát dá volnost svým citům a svému trápení, ale něco ho zaskočilo.

Siriusova ruka, kterou stále držel, už nebyla tak ledová. Začala se zahřívat. Cítil, jak pomalu jeho zápěstím rozeznívá tep. Harry vzhlédl a viděl, jak se Siriusova víčka pomalu otevírají. Sirius se podíval na Harryho a unaveně se usmál.

Harry to už nevydržel, skrz dolní řasy se mu linuly slzy, slzy štěstí. Byl šťastný. Nemohl tomu uvěřit. Dokázal to, on to dokázal. Sirius zase žije, je tady. Je tu s ním a žije!!

„Tys nám ale dal,“ přistoupil k němu Albus Brumbál. Sirius se na něj otočil a věnoval mu taky jeden úsměv.

„Siriusi, jsem tak šťastný, že..že žiješ!“ Vzlykal Harry.

Sirius sebral všechny své síly a snažil se posadit. Nakonec to dokázal, vztáhl ruku kolem Harryho ramen a přitiskl ho k sobě: „Děkuji ti, Harry! Zachránil si mi život! Jsem na tebe   hrdý, promiň, že jsem ti nevěřil!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

---

(JeSsie, 15. 5. 2010 16:39)

Už jsem myslela, že to dopadne špatně xD
Bylo to pěkný a dojemný .)

super

(Cranbie, 15. 10. 2006 15:00)

Páni to bylo dobrý:-)... Taky si odmítám připustit myšlenku že by Sirius umřel a nenavratně zmizel. Je to moje oblíbená postava-díky že žije:-))