V jednom domku na předměstí spí loutková panenka. Cáry perel na zápěstí a průsvitná halenka.***„Položte ji sem!“ Poručil muž. „Nechť jí je tato kobka domovem,“ místnost se zaplavila ledovým smíchem. Kamennou místnost osvětlovalo tlumené světlo pochodní, odkudsi z dálky se ozývaly výkřiky plné bolesti. Ocelová vrata zavrzala na znamení, že svoboda je už jen pouhé slovo a nemá větší význam. Dívka v otrhaném oblečené se hrbila na ledové kamenné zemi, na které se usazovala plíseň věků. Nevěděla, proč tu je. Nevěděla, co komu udělala, že takhle dopadla. Před několika dny ji jednoduše skupinka několika mužů v kápích unesla z rodného místa. Vůbec nechápala situaci kolem sebe a měla strach z těch lidí. Kdo to je? Co udělali jejím rodičům? Co znamenalo to zelené světlo? A proč si zrovna ji nechali? Byla bezradná. Věděla, že se nemůže ptát. Za každou otázku jí byl odpovědí úder do tváře. Tvář měla posetou mnoha šrámy. Na zádech se s cáry hadrů mísila také krev. Vlasy měla slepené potem a krví a v obličeji se jí zračil strach, hrůza a bezmoc. Mohli si s ní dělat co chtěli. Sama nevěděla, co je tím příčinou, ale měli nad ní moc. Ačkoliv to nebyla žádná mafie, která ji hned zprvu přišla na mysl.. Tihle lidé neměli žádný vyšší cíl, kterým by ospravedlnili svůj čin. Vůbec je nezajímalo, co je s jejími rodiči. Ale ona to chtěla vědět! Vůbec nevěděla, co se mělo dít, jaké s ní vlastně mají úmysly?! Žila si tak šťastně, dokončila školu, měla nastoupit do bezvadné práce, kterou jí otec zařídil. Teď to mohla hodit za hlavu, byla ztracena. Ani nevěděla kde je. S kým má tu čest. Jestli ji někdo vysvobodí. Ani rodiče nemohli vědět, kam ji tito lidé unesli. Ti zločinci je nějak omráčili a matka i s otcem padli na zem. Neviděli, co se stalo. Tížila ji bezmoc, byla naprosto na dně.
***Slzy pod řasami skrývá, oči zmalované černě, slabá, velmi levná děva, se srdcem, co tluče věrně.***Uzounký proužek denního světla jí olizoval tvář. Otevřela oči. Musel být den. Jak dlouho tu vlastně je? „Vstávej!“ Přikázal jí tlumený hlas ve stínu. Ani ji nenapadlo se protivit. Neohrabaně se podepřela a pokusila se vstát, ale marně. Byla příliš slabá na to, aby ji vlastní ruce pomohly vstát. „Řekl jsem, vstávej!“ Mužovy hrubé ruce s ní škubly tak, že zavrávorala a přepadla na jeho hruď a poté mu opětovně sjela k nohám. Pochopil, že nic nezmůže. „Samantho.“ Dodal. To jméno.. to bylo přece její jméno. Za tu dobu na něj málem zapomněla. Už jí tak nikdo neoslovoval. Cítila, jak ji jeho obrovské dlaně zdvihají do vzduchu. Víčka měla téměř přivřená. Hlavou se opřela o jeho rameno. Cítila se bezpečně, i když věděla, že osoba, která ji drží, s ní nemá zrovna povzbuzující plány. „Tady se umyješ a upravíš!“ Nechápala, proč ji chtějí mít upravenou a umytou, když ji stejně drží v té temné kobce. Ale neváhala dlouho. Ani nečekala teplou vodu a mýdlo. Černavé vlasy si sčesala úhledně na záda. Dostala nový šat a rány jí potřeli nějakou páchnoucí mastičkou, která ale, jak po pár dnech zjistila, působila vítečně. Dokonce k ní byli tak milosrdní, že jí v kobce čekalo překvapení – postel. Obrovská masivní postel z višňového dřeva se saténovým povlečením. Vypadalo to skoro jako… neměla se z ní snad stát…
***Lokny z vlasů vyčesané, na lopatky holé padají, kůži značí cizí dlaně, které na ní často sahají.***„Je čas, holubičko.“ Ale na co byl čas? Ten muž, ten hlas, na který si už zvykla, ji navštěvoval jako jediný. Ale na co byl sakra čas? Neptala se. Na to byla příliš zbabělá. Zavřel za sebou dveře. Tohle bylo neblahé znamení. Byli tu jen oni dva. Pochodně plály, ona byla upravená a s ní byla přichystaná i postel. Takže je to pravda? To, co si celou dobu myslela? Ale to nemůže být možné! Byli k ní v poslední době docela laskaví. ´
Proč asi, ty hloupá…` Neměla kam utéct, nemohla se bránit… mohla buď křičet, ale stejně by jí nikdo neuslyšel, nebo mohla mlčet a tiše se trápit, nechat si ubližovat. Když se k ní přibližoval, konečně si všimla, jak opravdu vypadá. Nikdy dřív neměla tu možnost ho poznat. Byl to muž ve středních letech. Byl velice pohledný. Dlouhé světlé vlasy mu spadaly na ramena. Oči měl ledové a pichlavé, ale bylo v nich něco vznešeného. Jeho tvář měla rysy aristokrata. Byl hodně vysoký a měl statnou postavu. Tenhle muž se neměl vůbec za co stydět. Byl dokonalý a Samanthě by se určitě za normálních okolností líbil. Ale tady… měla z něj strach. Měla strach z toho, co přijde. Nemohla si nevšimnout, že je spoře oděný. Na sobě měl jen černé kalhoty a bílou košili. A v ruce cosi, co jí připomínalo hůlku dirigenta. „Lehni si!“ Rozkázal. Samantha se ani nehnula. „Řekl jsem.. LEHNI SI!“ Nic. Dívka na něj hleděla. V očích se jí zračila hrůza, ale také překvapení…z toho, že tento muž umí být tak krutý a zlý. Vždycky ji jeho hlas přišel jako ukolébavka. Uklidňoval ji. Cítila se s ním bezpečně. Ale teď věděla, že je to klam. Stála neustále na místě. „
Crucio,“ zahřměl. Sam se zkroutila k zemi, popadla se za břicho a svíjela se bolestí. Ještě nikdy v životě nepoznala takovou bolest. Cítila, jako by ji něco trhalo každý atom těla na další atom. Jako by se měla každou chvíli roztrhnout. Po chvíli to ustalo. „Tak budeš poslouchat?!“ Sklonil se k ní a v jeho očích mohla vidět radost z její bolesti, pocit vítězství. Nevěděla, jak to udělal, ale věděla, že to způsobil on. Tím klackem, tou hůlkou, co držel v ruce. Způsoboval jí tím bolest. Ale jak to bylo možné? Krčila se v rohu a celá se třásla. Po tváři se jí skutálely obrovské slzy. Neměla chuť odporovat. „Tak budeš už poslouchat?!“ Zopakoval svůj dotaz muž. Oddaně přikývla. „Tak si lehni,“ dodal medovým hlasem. Sam se pomaličku zvedla ze země. Stále se celá třásla a zatajovala vzlyky, které se jí draly ven. Tvář měla smáčenou od slz. Opatrně přistoupila ke své nové posteli a lehla si. Už chápala, proč měla být čistá, umytá, upravená a hezká. Byla sexuální oběť. Už chápala, proč na ní navlékli tyhle šaty a ne nějaké obyčejné oblečené nebo mundůr vězně. Chtěli, aby byla snadná kořist. Aby se líbila tomuhle násilníkovi. Tak proto ji vytáhli z domu? Aby jim tu dělala děvku? Znovu mávnul tou hůlkou a kolem rukou se jí vytvořily okovy. Spoutaly ji k posteli, aby sebou nemohla zmítat. Muž k ní opatrně přistoupil a svlékl si přitom košili. Viděla, že zrovna nezahálí a žádná romantika se konat nebude. Nebyla natolik naivní, aby si myslela, že jí rovnou vyzná lásku. Dalším mávnutím hůlky zmizelo i veškeré oblečení, které měla na sobě. Ležela na posteli nahá. Kdyby v tuhle chvíli neměla takový strach, styděla by se, ale to si situace nevyžadovala. Měla mnohem horší starosti. Třeba tu, že muž, který doposud stál tak, aby na něj viděla, byl už také bez vrstev oblečení a přibližoval se k ní tak, jak ho pán bůh stvořil. Strachy bez sebe přivřela oči. Nechtěla vidět to, co se právě mělo stát, stačilo, že to ucítí. Muž nezahálel. Jakmile k ní přilehl, i hned do ní vniknul. Tvrdě přirazil a surově se stahoval zpět a přirážel nanovo. Vykřikovala bolestí. Ale jeho bolest mu byla lhostejná. Hladově se vpíjel do jejích rtů a rukou přitom držel její krk. Neodhodlala se odtrhnout, mohlo by to být ještě horší. Rukou přejížděl po jejím nahém tělu, svým údem do ní vnikal teď častěji a v kratších intervalech a větších tenzích, slastně při tom přivíral víčka a vzrušeně otvíral ústa. Byla vyděšená, její bolest se mísila s pohrdáním. Nenáviděla ho. Nenáviděla, za to co udělal. Ubližoval jí, strašně jí ubližoval a bylo mu to jedno.
***Růž na tváři rozmazaná, rty co svádí jeho hříchy, cítí se jak rozervaná, pod tíhou usmrcené pýchy.***Stalo se to pravidlem. Muž, pro ní pan bezejmenný, za ní chodil uspokojovat své libido. Stala se tím, čím chtěl, aby byla. Tichá laciná děvka, takovou ji chce mít. Mluvit pouze, když je tázána, nikdy se neptat, konat, co rozkáže a nikdy neodporovat. Sotva by něco zmohla proti tolikrát silnějšímu člověku. Pochopila, že to není jen obyčejný člověk. Ta hůlka, ta hůlka byla prostředníkem mezi ním a kouzly. Uměl čarovat. Neuměla si to logicky vysvětlit, protože nikdy na čáry nevěřila, ale jak jí bylo nakázáno: „Nikdy se na nic neptej!“ Dnešní noc, stejná jako ty ostatní, se stala jakýmsi stereotypem. Už nedokázala cítit bolest, už nedokázala ani cítit nenávist. Stávala se z ní hračka. Použitá věc, která na svět kolem nereaguje. Věc, která se neptá, nemluví, ale jen poslouchá. Její život už jí nepřinesl nic pozitivního. Bylo jí jedno, co s ní bude. Je tu jen pro něj a ona sama nic nesvedla. Byla připravena o svobodu, byla připravena o vlastní úsudek. Byla tu stísněna v temné kobce, při kousku žvance a ani netušila, jak dlouho už tu je. Už ani nepočítala ty noci, které s ním trávila. Často už zůstával dokonce na celou noc. Měla tolikrát možnost nějak mu ublížit. Měla několikrát možnost uškrtit ho ve spaní, jakkoliv se pomstít. Ale nemohla. Něco v ní se bouřilo. Nedokázala mu ublížit. Nemohla by ublížit, ne záměrně. Často ho po nocích pozorovala a říkala si, že mohla dopadnou daleko hůř. Ale jak daleko hůř? Vždyť tu byla jako otrok, bez vlastního života. Skákala, jak on pískal a nemohla mít výhrady. Byla tu jako vězeň, co už nikdy neuvidí denní světlo. Jen muži kolem, co si říkali Smrtijedi věděli, proč tu je. Proč zrovna ona. Nikomu ale nepřipadala tak důležitá, aby jí vysvětlil, že její rodina byla vyvražděná jen tak, protože to byli mudlové. Jen tak, protože lord Voldemort rád vraždil mudly. Přežila jen díky svému vzhledu, jen díky tomu, že z ní chtěli mít lacinou děvu na dlouhé noci. Nepřipadala jim hodna toho, aby vůbec něco věděla. Všem byla lhostejná.
***Je jako věc, levná cetka, pokorná a opuštěná, čistá, avšak špinavá štětka, jenom těmhle očím věrná.***Byl jediným člověkem, kterého vídala. Byl jediným, který s ní prohodil slůvko, ačkoliv nesměla odporovat. Byl jediný, s kým byla v kontaktu. On byl jejím vším. Byl jejím světem. Byl její nocí, byl jejím dnem. Byl její zábavou, byl i jejím snem. Chodil za ní téměř denně a když jednou vynechal, cítila se sama. Nikdy by ji nenapadlo, že ten, koho tak nenávidí, by jí jednou mohl chybět. Nenáviděla to tu, nenáviděla ten chlad. Tu ponurost, temnotu a depresivno. Nenáviděla ty louče. Kolikrát ji napadlo zapálit sama sebe a osvobodit se tak od všeho zlého, ulehčit tak svému životu. Kolikrát ji napadlo zapálit jeho, ale nikdy na to neměla dost odvahy.
***On jí vlastní jako loutku, ona jej však nikoli, Proč spoušť stisknout nedokáže? U spánku má pistoli. Punčochy, co pouštěj oka, přitahují jeho chtíč, a ona, jak kamenná socha mlčí, i když srdce prosí: „Křič!“***Mnohokrát sama sebe přemlouvala, ať ty obavy překoná a dokáže si vzít život, ale marně. Neměla tu sílu. Nikdy nebyla tak silná jako její otec. Její otec, co s ním asi teď je? Chtěla by vědět, co se kolem děje. Co je venku nového. Jak asi žijí její rodiče? Hledají ji? Ví vůbec, co se jí stalo? Pochyby jí drásaly srdce. Měla strach, že ji nikdo nehledá. Nikomu na ní nezáleží. To jen on – muž beze jména, touží jen po jejím těle. Nemá ji rád, kdyby ji měl rád, nedržel by ji zde. Stala se z ní zvěř. Pes, co hladově očekává svého páníčka. Každý večer čekala, až přijde. Čekala na to, kdy už konečně nebude sama. Čekala na chlapa, který jí zničil život. Jak paradoxní a nelogické, ale přeci. Byl jediný, kdo jí zbyl. I když v hloubi duše věděla, že ona pro něj nic víc neznamená, jen se mu stará o dobrou zábavu a uspokojuje jeho choutky, z jakéhosi podivného důvodu jí na něm záleželo. Zraňovalo ji, že ona je pro něj jen otrokyně, jakási sexuální hračka. Tušila, že tenhle muž má v srdci jinou. A jakby také ne. Stačilo se na něj podívat. Takovýhle muži nezůstávají sami. Jistě to byl aristokrat z bohaté rodiny. Byl pohledný a statný, měl nádherné tělo i tvář. Bůh se na něm vyřádil a nedal mu jedinou špatnou vlastnost. Až na tu, která trápila ji. Tu, která ho nutila, aby ji zde držel a aby si s ní takto pohrával.
***Jeho srdce patří jiné, ona to moc dobře ví, však když řekne: „Chci tvé tělo!“ Ví, jak mu zas odpoví. Sama je tak unavená, kdo jí život uspořádá? On chce jenom krásné tělo, srdce si však nežádá.***Hříšné myšlenky ji tížily. Myslela na tu druhou. Myslela na to, že by ji nejraději viděla mrtvou. Myslela na něj. Když nebyl s ní fyzicky, byl s ní aspoň duchem. Stal se její posedlostí. Cítila, že něco není v pořádku. Chtěla ho mít jen pro sebe. Ačkoliv tu druhou ženu neznala, žárlila. Žárlila na ni. Ona ho měla pro sebe, ona měla jeho srdce, ona byla jeho štěstím. Ona byla pro něj to nejdůležitější na světě. Zatímco Sam, Sam byla jen hračka. Nebyla pro něj důležitá. Kdyby tu teď vykrvácela, ani slzu by neuronil. Ani by si na ni nikdy v budoucnu nevzpomněl. Ona je mu lhostejná. Lhostejná jako počasí, které se dennodenně střídá. Ale ona je tady. Sama..a touží po něm. Je tady a čeká, až si jí konečně všimne. Až konečně pochopí, že to jen ona ho dokáže udělat šťastným.
***Nežádá a přec je jeho, to ji mučí noc co noc, když jí v náručí své tiskne, nelze křičet o pomoc. Snad zas přijde s desetníkem, symbolická cena hříchu, zasměje se levné děvce, miluje ho – TO JE K SMÍCHU?!***Neukázal se už druhou noc. Něco se stalo. Stalo se snad něco jemu? Neporanil se? Za dobu, co byla tady, pochopila, že je zavřená v jakémsi štábu podobném vojenským kasárnám. Nebyla tu jediná žena, bul to tu jen samý muž. Jídlo jí nosili muži, oblečení také. Když se chodila mýt a upravovat, vždy ji hlídali muži. Všude tu bylo nečisto a chladno. Nikde špetka štěstí. Po zdech se plazila plíseň a na ubohém nábytku byly letité vrstvy prachu. Nevěděla, kde je, ale až příliš se to tu podobalo vojsku. Nebo že by už ho přestala bavit? Že by už na ni zapomněl? Měla obavy. Obavy, že to tak jednou dopadne. Nakonec si vybere tu druhou a na Sam úplně zapomene. Stane se minulostí a on už se nikdy nevrátí. Ona zůstane sama. Sama, nebo se na ni začnou sápat ruce jiných mužů tady z tohoto místa, kde přebývala. Ale to ne! Ona chtěla jeho. Chtěla, aby se vrátil. Chtěla, aby ji zase hladil, líbal, aby se s ní miloval. Chtěla cítit jeho nepravidelný dech na svých ňadrech, chtěla ho cítit v sobě. Chtěla ho! Uvědomila si svou posedlost tím mužem. Milovala ho! Milovala člověka, který jí tak zpackal život. Milovala toho, který ji odtrhl od rodiny a všech plánů. Milovala toho, který jí sebral svobodu a který z ní udělala tohle. Jen lacinou děvku, hračku na jednu noc.
***Miluje a nenávidí, z hloubi celé duše svojí, zas ji nechal přes noc samu, přec se tmy tak hrozně bojí.***Vešel dovnitř kobky. KONEČNĚ! Byl tu. Už tak dlouho ho neviděla. V obličeji se mu zračila nicota. Nebylo vidět, na co myslí. Neměl ve tváři nic napsáno, byl bez výrazu. Stál tam a tupě na ni zíral. Ani o krok se neposunul. Naopak v její tváři se zračila radost. Byla šťastná, že konečně přišel. Postavila se a zvesela k němu přiběhla. Pověsila se mu na hruď a objala ho. Nechtěla se pustit. Už nikdy se ho nechtěla pustit. Přišel. Byl tu s ní a už nechtěla, aby ji zase opustil. Aby ji zase nechal tak dlouho samotnou. Muž pookřál. Rukou sjel na její záda a přitiskl ji k sobě. „Už mě nesmíš nechávat tak dlouho samotnou, chyběl si mi.“ Nereagoval. Ale když se mu podívala do tváře, vypadal spokojeně. I když byly jeho oči tak chladné a nic neříkající, přesto je milovala. Byly tak průzračně modré a ona se v nich mohla ztratit. Milovala každou část jeho těla. Byl pro ní princ na bílém koni. I když v ne zrovna na ideálním místě a v ne zrovna ideální době. Celý život po takovém muži snila. Ale nikdy by ji nenapadlo, že na takového jednou narazí tady a za takových podmínek. Těšila se, až si ji zase konečně vezme. Až bude zase jeho. Její tělo toužilo po tom jeho. Ke dveřím se blížily kroky. Mohutné zavrzání vrat oznamovalo příchod někoho dalšího. Tmavovlasý muž vstoupil, očima zhodnotil situaci, načež pravil: „Luciusi, neslyšel si sirénu? Pohotovost!“ A ihned odešel. Lucius – teď už znala jeho jméno. Takže se jmenoval Lucius. Lucius se ihned od ní odtrhl. Tentokrát jí nedá to, po čem lační. Tentokrát si nevezme to, co si tolikrát brával. V rychlosti běžel ke dveřím. „Ne!“ Křikla Samantha. „Nechci, aby se ti něco stalo! Viď, že budeš opatrný!“ Muž se škodolibě usmál, ale nic neřekl. Otočil se a měl se k odchodu. „Luciusi!“ Otočil se. „Miluji tě!“ Konečně se odhodlala. Nikdy dřív mu to neřekla. Ale tohle byla situace přímo vytržená k tomuto vyznání. Co když se už nikdy neuvidí? Ona nevěděla, co dělá. Jaká je jeho práce a jaké je jeho poslání, netušila, co se děje, ale tušila, že to nebude nic dobrého a může přitom jít i o život. Ne o ten její, ale o ten jeho. Opět nic neřekl a beze slova za sebou zavřel ocelové dveře. ***Ví, že dokud dýchat může, tak je jeho její srdce, její sny a její kůže a jen pro něj žije přece.***Byl zpět. Tentokrát neváhala ani vteřinu. Byl zpět a byl celý, bez jediného škrábance. Byl zdravý. Přihrnula se k němu a začala ho objímat. Odtrhnul ji. „Co se děje?“ Zeptala se starostlivě. Zpříma jí hleděl do očí a propaloval ji tím svým obvyklým ledovým pohledem. „Pověz mi, co se děje, prosím? Luciusi!“ Odpovědí jí byla neočekávaná facka do obličeje. Zhroutila se na zem a začala plakat. „Co jsem ti udělala?“ Fňukala do dlaní. „Nemluv! Nebyla si tázána!“ Zahřměl tak prudce, až jí naskočila husí kůže. Připlazila se k jeho nohám a přitiskla se k nim. Stál jak z kamene vytesaný. Nehnul ani brvou. Po chvíli do místnosti vešli tři muži s černými kápěmi na hlavách. „Přál sis nás, Luciusi?“ Po další chvíli vešli další tři muži, stejně oděni, a v náručí drželi mladou dívku. Stejně mladou, jako kdysi bývala Sam, když ji sem přivedli. Bylo to už několik let, ale nedokázala přesně určit čas, poněvadž o něm neměla přehled. Přelítla očima, ze skupinky lidí držící dívku, přímo na Luciuse. „Co to má znamenat?“ Třásl se jí hlas. Čekala další facku. ´Nikdy se na nic neptej!` Bylo jí jedno, že měla poslouchat tyto příkazy, nelíbilo se jí to. Už teď tu dívku nenáviděla. Nenáviděla, protože věděla, že tu bude ze stejného důvodu jako ona sama. Bude tu, aby byla Luciusovou hračkou. Ale to nehodlala dopustit. Lucius je jen její! „Prosím tě, řekni mi to!“ Dodala. Lucius sklopil hlavu k nohám a podíval se přímo do jejího obličeje. „Jsi už stará!“ Řekl ledabyle. „Stará?“ Zapištěla hystericky. Nechápala to. Mohlo jí být přes třicet let, nemohla být starší. Netušila, jak dlouho to už může být, co ji sem přivedli. „Ano,“ šibalsky se usmál, načež se otočil na své společníky. „Popravit!“ Ti tři, co měli prázdné ruce a nedrželi zmordovanou dívku, přistoupili k Sam a chytli ji za paže. Zmítala se, ale marně. Ještě naposledy ve dveřích se mohla na Luciuse otočit. „Jak si mi to mohl udělat? Já jsem tě milovala!“ ***V jednom domku na předměstí, věčným spánkem usíná, pokorně se loučí s nebem, a něžně se usmívá. Možná půjde do pekla, že jeho hřích stále chtěla, jeho něhu-její život, který už vzdát musela. S pohrdáním podívej se, jak vypadá v srdci lata, umírá, myslí na něj, děvka pro jednoho chlapa.***
Hello, Happykiddi
(NerryGaf, 17. 2. 2024 11:58)