Stála na kraji propasti.Vítr si pohrával s jejími tmavými vlasy.Na sobě měla otrhaný starý hábit a na obličeji bylo znát mnoho prožitých let. Nepatrně se pohnula a nohy se jí odlepily od země.Padala a padala,dolů do té temnotou zahalené rokle.
Vzpomínky jí prolétaly hlavou,před očima jí proběhl celý její život.Od chvíle,kdy se naučila mluvit,přes úspěšné dostudování Bradavické školy,až po tuto chvíli.Vzpomínala na to krásné,co jí život dal,ale mihly se i nešťastné vzpomínky.
Najednou se o něco zasekla.Byl to keř.Jeden z mála ,které ne této skále rostly.Chvíli na něm jen tak ležela,pak se pod její váhou prolomil a ona padala dál.
Míjela jeskyně,které připomínaly,že tu v dávných dobách snad žili lidé,keříky a trsy seschlé trávy.
Věděla že konec se blíží.Už jen pár metrů.Pouhých pár metrů ji dělilo od tvrdé země.
Dopadla.Najednou si připadala lehká,jako pták.Jako fénix,který se vznáší nad mraky.Jako Fawkes,který létal nad Brumbálovou hrobkou a tiše přitom pěl svůj žalozpěv.
V tu chvíli nad ní začalo kroužit hejno supů.Všichni měli ostré zobáky,skvěle uzpůsobené pro trhání masa.Jakoby věděli,že někdo na tom místě brzy zemře.Jakoby byli dávno připravení.Vrhli se na ni a začali ji klovat do všech možných míst-kam jen dosáhli.
Po dvaceti minutách leželo na zemi už jen pár kostí,oklovaných tak pečlivě,aby nezůstal jediný kousek masa.Všude kolem se povalovaly cáry látky,nejspíše z hábitu mrtvé.
„Ginn,podívej!“zakřičela vysoká hnědovlasá dívka,která se právě v tu dobu byla projít po dni propasti.
„O bože!Vidíš ten kousek pergamenu?“vykřikla ta druhá.Sehnula se pro pergamen,skoro celý smáčený krví jeho majitelky a když si přečetla,co na něm stálo,strnula.
„McGonagallová!Profesorka McGonagallová že je mrtvá?“
„Smrt si nevybírá.Podle všeho skočila sama,“řekla hnědovláska , chytla Ginny za ruku a táhla ji pryč.Už nikdy se na tohle místo nechtěla vrátit.Právě tady se vdávala,ale to nemohlo zničit myšlenku,že právě tady zemřela její nejoblíbenější učitelka a její vzor z mládí.