HP-fanfiction

Nic na světě není stálé.

Ani pravá láska nezůstane navždy.

S časem odejde.

Ztratí se.

Ale kapička naděje vždy zůstane.

Věděla, že něco není v pořádku. S Abusem se něco stalo. Trvalo to už skoro rok. Od té doby, co musel opustit Bradavice a Harry Potter se setkal s Voldemortem na Ministerstvu, začal se měnit. Uzavíral se do sebe, často mizel ze školy a několik večerů trávil ve společnosti Harryho Pottera.

Minerva McGonagallová by si to nikdy nepřipustila, ale jeho chování jí zraňovalo. Už se jí nesvěřoval, neřešil s ní své problémy a jejich každotýdenní šachové partie byly omezeny na minimum. Vždycky se z toho nějak vymluvil.

Takhle to bylo od září. Ale dnešek byl jiný. Byl úterní večer a Minerva seděla ve svém kabinetu a opravovala eseje třetího ročníku. Najednou se ozvalo klepání na okno. Vstala a otevřela ho. Dovnitř vlétla sova a upustila na hromadu papírů dopis a odlétla do hvězdné noci.

Minervo,

Byla byste tak laskavá a obohatila vaší přítomností můj dnešní večer? Očekávám Vás.

Albus

Dívala se na dopis s rozporuplnými pocity. Na jedné straně měla chuť odmítnout, ale na druhé ho chtěla vidět. Mluvit s ním. Být v jeho blízkosti. Rozhodla se. Půjde za ním.

Albus Brumbál seděl ve své pracovně a očekával její příchod. Věděl, že ji celý rok zanedbával, ale nemohl jinak. Nechtěl ji vystavit nebezpečí a zbytečným obavám.

Netušil ale, že tohle bylo pro ni mnohem horší. Být v nevědomí toho, co se s ním děje, bylo pro Minervu peklo.

Dneškem jí chtěl vynahradit mnohé, ale hlavně si přál být s ní. Tušil, že konec je nedaleko.

Ze schodiště se ozvaly známé kroky a zanedlouho i slabé zaklepání na dveře.

,,Pojďte dál, Minervo,“ vyzval ji tiše.

,,Albusi, dobrý večer,“ slabě se na něj usmála, ale úsměv jí zmrzl na rtech, když zahlédla jeho unavenou tvář a modré oči bez obvyklých jiskřiček. Tohle nebyl Albus Brumbál, jehož znala.

Vstal a vykouzlil ze vzduchu pohovku, kterou umístil před krb.

,,Posadíme se, co říkáte. Dáte si něco k pití? Nebo k jídlu?“ zeptal se.

,,Ne, děkuji. Co se to s vámi děje?“ vybafla na něj bez obalu.

,,Ne, dnešní večer chci strávit beze všech problémů a myšlenek na nebezpečí a hrůzy, které obklopují náš svět. Tenhle večer bude jen a jen náš, Minervo.“

,,Ale…“

Zakroutil hlavou. ,,Nechci vás tím zatěžovat, profesorko. Zbytečně byste se trápila.“

,,A co dělám teď, Brumbále? Kdykoliv opouštíte Bradavice, tonu hrůzou, jestli se vrátíte zpět. A když vás pak ráno vidím u snídaně, bolí mě u srdce. Vypadáte tak unaveně, i když se to snažíte skrýt. Ale já vás znám, Albusi, přede mnou se nemusíte přetvařovat.“

,,Ah Minervo. Nejraději bych se vám svěřil úplně se vším, ale nejde to,“ řekl a složil hlavu do dlaní.

Poposedla si k němu blíž a položila mu ruku na rameno. Pohlédl na ni. V jejích očích se zračilo něco, co u ní viděl už hodně dávno. Něha a …ano, láska. Láska k němu.

,,Ne!“ vykřikl.

Profesorka McGonagallová se polekala.

,,Albusi?! Co se děje?“

,,Ty ke mně stále něco cítíš? I po těch padesáti letech?“ chytl ji za ramena a vpíjel se jí do očí.

,,Jak jsi na tohle, u Merlina, došel?“ ptala se studeným bezcitným hlasem.

,,Minervo, nehrej to na mě. Stejně jako ty, i já umím číst v tobě. Proč jsi něco neřekla?“

,,Přece jsme se dohodli…“

,,Já vím, ale mohla jsi…“

,,Vidím, že tvé city též nevychladly. Proč…“ nechala větu nedokončenou.

,,Minervo, tohle se nemělo stát,“ pustil ji a zadíval se do krbu.

,,Albus, ale ještě přece není pozdě,“ zamumlala.

,,Nechci v tobě vzbuzovat plané naděje. Nejsem si jistý, co bude v příštích několikati dnech. Časy jsou kruté, Minervo.“

,,Nechceš tím snad naznačit, že…že se schyluje k válce, že ne?“ ptala se vyděšeně.

,,Opravdu netuším. Voldemort něco chystá a já nemám ponětí, co to je,“ povzdechl si.

Přešel k oknu a zadíval se na nebe. Byla krásná, jasná noc.

,,Chyběla jsi mi,“ zašeptal a otočil se zpátky k ní. ,,Teď lituju, že jsem odmítal tvou přítomnost. Chtěl bych…“

Nenechala ho domluvit. Přistoupila k němu a objala ho. ,,To je v pořádku, Albusi.“

Políbil ji na čelo. Zadívala se na něj a jejich oči se setkaly. ,,Miluji tě, Albusi,“ vydechla a jejich rty se setkaly ve vášnivém polibku.

,,Taky tě miluji, Minervo. Vždycky to tak bylo a vždy budu,“ odpověděl jí, když se jejich rty rozpojily, aby se nadechli.

Usmála se na něj a znovu ho políbila.

Druhý den byla svolána porada. Dostavili se na ni všichni až na profesora Snapea.

,,Budu muset na pár hodin odejít. Chci, abyste drželi hlídky na všech chodbách. Zanedlouho se k vám přidá Remus, Bill Weasley a Tonksová, aby vám v nejhorším případě pomohli.“

,,Ale Brumbále, proč…?“ zeptala se profesorka Prýtová.

,,Nemám čas na vysvětlování,“ odbyl ji Albus, ,,udělejte, co jsem řekl. Běžte!“

Všichni na něj vyjeveně zírali, ale v okamžiku ho poslechli a opouštěli sborovnu.

,,Profesorko McGonagallová, mohla byste na okamžik?“ zastavil jí jeho hlas.

Počkali až se dveře zavřou.

,,Albusi, co má tohle znamenat?“

,,Neptej se, má drahá. Chci se s tebou rozloučit. Nevím, co mě čeká, a proto nechci nic ponechat náhodě.“

,,Albusi!“ vykřikla pohoršeně, ,,Dovol mi jít s tebou.“

,,V žádném případě, drahá. Bradavice tě budou potřebovat,“ řekl a pohladil ji po tváři.

Políbila ho. Trvalo dlouho než se od sebe odtrhli, a pak zároveň řekli: ,,Miluji tě!“

Albus ji pustil a vyšel z místnosti. Nevyběhla za ním. Sedla si na nejbližší židli a z očí jí vypadla slza.

Členové Fénixova řádu a učitelského sboru plnili přání ředitele. Všechny tajné vchody do hradu opatřili ochrannými kouzly.

Za několik hodin přiběhla k Minervě Nymfadora Tonksová. V obličeji byla bílá a sotva popadala dech.

,,Nad hradem se vznáší Znamení zla!“ vydechla, ,,Smrtijedi se dostali do hradu.“

Minerva si nechala chladnou hlavu.

,,Vy, Remus a Bill zažeňte studenty do společenských místností. Tam budou v bezpečí, a pak se vraťte,“rozkázala a vyběhla na chodbu. Brumbál to věděl. Věděl, že se to stane, říkala si v duchu a modlila se za jeho brzký návrat.

Na rohu potkala profesora Kratiknota:

,,Filiusi, Smrtijedi vtrhli do hradu. Běžte za profesorem Snapem, ať nám pomůže.“

Kratiknot se na nic neptal o odběhl do sklepení.

Zanedlouho se rozpoutala bitva. Minerva si všimla že mezi bojujícími jsou i sourozenci weasleyovi a Neville Longbottom, ale neměla čas je odehnat. Nebyla dlouhá, ale Minervě připadala nekonečná. Když znehybnila posledního Smrtijeda v její blízkosti, rozběhla se ven z hradu. Nad její hlavou se vznášelo Znamení zla.

Doufám, že nikdo nezemřel, blesklo jí hlavou, ale vtom do ní někdo vrazil.

,,Á promiňte, paní profesorko, omlouvám se.“

,,Slečno Weasleyová. Co tady děláte?“

,,Hledám Harryho, je někde tady venku,“ pronesla zrzavá dívka.

Minerva ji chvíli pozorovala, a pak řekla: ,,Dobrá, ale buďte opatrná. A všem ostatním, kteří se bojovali, oznamte, že mají přijít na ošetřovnu.“

Ginny se rozběhla dolů po pozemcích Bradavic a Minerva se vydala k mohutné postavě, která stála nedaleko od ní.

,,Hagride, jste v pořádku?“

,,Profesorko McGonagallová…Snape…zabil…Brumbál…je…“ utíral si oči obrovským kapesníkem.

,,Cože? Co je s Brumbálem? A co Snape?“

,,Nemůžu…promiňte…Harry…zeptejte se Harryho,“ otočil se a odcházel k astronomické věži.

Minerva netušila, co se stalo, a proto pospíchala na ošetřovnu, kde by se měla dozvědět víc.

Ale vtom se rozezněl fénixův zpěv. Minerva ještě nikdy takhle Fawkese zpívat neslyšela. Bodlo jí u srdce. ,,Albusi,“ vydechla a z očí jí skanula slza. Rychle ji setřela a pokračovala v cestě.

Rozrazila dveře.

,,Co se stalo, Harry?“ zeptala se, ,,Kde je Brumbál a Snape?“

,,Snape zabil Brumbála!“ vyhrkl Harry.

S Minervou se zatočil celý svět. Albus je mrtvý. Věděla to už předtím, ale teď, když jí to Harry tak natvrdo oznámil, jeho smrt na ni padla jako obrovská rána. V duchu děkovala Poppy, že jí duchapřítomně podstrčila židli.

Zbytek večera strávila zdrcená. Setkání s manželi Weasleyovými, s profesory a se samotným ministrem ji k náladě nepřidalo.

Až pozdě v noci usedla za Brumbálův, teď už její, stůl a zadívala se na řadu obrazů zesnulých ředitelů a ředitelek, dokud její pohled neskonči na Albusovi.

,,Proč? Opravdu to bylo tak nevyhnutelné?“ ptala se obrazu, i když věděla, že jí nemůže dát odpověď. ,,Proč tě zabil? Vždycky jsi mu důvěřoval a on tě zradil. Ale proč? Proč?“ ptala se pořád dokola.

,,Milovala jsem tě, Albusi Brumbále! A ty jsi mě opustil!“ vykřikla a rozplakala se. Položila hlavu na stůl a dala volný průchod svým pocitům.

Za několik dní se konal pohřeb. Pro Minervu to bylo peklo. Přijelo spoustu lidí dát mu své poslední sbohem, ale většina z nich měla oporu ve svým rodinách a přátelích. Jen ona neměla nikoho. Jediný člověk, kterého milovala a který miloval ji, ji opustil. Je mrtvý a už se nikdy nevrátí.

Po pohřbu se celý hrad vyprázdnil. Studenti byli posláni domů a profesoři odjeli ke svým rodinám. Minerva ale stále zůstávala. Nemohla ho opustit. Ani nechtěla.

Seděla v setmělé pracovně a vzpomínala. Ale něco ji stále ponoukala, aby šla k jeho hrobce

Už zdálky viděla Fawkese, jak sedí na vršku bílého hrobu. Došla blíž. Na jedné straně bylo vyvedeno zlatým písmem jeho jméno:

ALBUS PERCIVAL WULFRIC BRIAN BRUMBÁL

Zvedla ruku a pohladila ho. Kolem ní se začal zvedat vítr. Otáčel se ve spirálách a uvnitř nezačala formovat vysoká postava. Vítr ustal a před Minervou stál Albus Brumbál.

,,Albusi,“ zašeptala tiše.

,,Přišel jsem ti dát poslední sbohem, drahá. Budu na tebe čekat. Miluji tě, Minervo, nezapomeň na to.“

,,Albusi, nechoď pryč. Neopouštěj mě,“ plakala.

Znovu se zvedl vítr a začal rozfoukávat jeho postavu.

,,Miluji tě, Minervo McGonagallová,“ rozléhal se nocí jeho hlas.

,,Taky tě miluji, Albusi,“ sotva slyšitelně zašeptala.

Nic na světě není stálé.

Ani lásce nebývá přáno.

Ztratí se.

Nebo umře.

A pak nezbývá ani kousek naděje.

Zůstává jen vzpomínka.